SNÁŘ a TAXI BURRZO

čili systém, z řec. (a lat.) sĘ- sthma, jest spořádání sourodých poznatků k vědeckému celku, jejichž porůzná mnohost uvádí se v takový přehled a jednotu, aby vidno bylo, jak vyvozeny jsou z jednoho principu všeobecného. Proto také každý mnohočástý celek, v nějž klademe neb v němž můžeme tušiti jednotný ideový základ neb všeobecný zákon, jest zván [Soustava]-vou. Vystihnouti zákonnost jest dílem myšleni vědeckého. Umění a návod, jak jest [Soustava]-vu těch neb oněch poznatkův in concreto prováděti, nazývá se systematikou. O [Soustava]-vách č. systémech pojmenovaných podle osob viz příslušná hesla (na př. Linnéova soustava rostlin, Raabovská soustava a pod.). Vedle toho jsou některé články zařazeny pod svými jmény určovacími, srov. Bodová [Soustava], Číselná [Soustava] , Geometrické [Soustava]s[Soustava]-vy, Grafické [Soustava]s[Soustava]-vy, Hospodářské [Soustava]s[Soustava]-vy osevné, Irská [Soustava]s.[Soustava] čili progressivní [Soustava]s.[Soustava] (ve vězenství), Kontinentaln í systém, Kontingen to vací systém bankovní, Prohi biční [Soustava]s.[Soustava] , Repraesentačn í [Soustava]s.[Soustava] , Sluneční [Soustava]s.[Soustava] a Cottageový systém. O systému v geologii (místo formace) viz Geologický útvar, str 19 a; o systému říčním (něm. Stromsystem) čili vodní siti viz Řeka, str. 453 b. [Soustava] branná (systém dovolovací, [Soustava]s.[Soustava] kantonový, [Soustava]s.[Soustava] konskripční, [Soustava]s.[Soustava] miliční, [Soustava]s.[Soustava] obecné povinnosti branné, [Soustava]s.[Soustava] rekrutovací) viz Branné zřízení, str. 583 b, pak Branná povinnost, Konskripce, Losování brancův, Milice, Odvod. [Soustava] centralisační viz Centralisace. [Soustava] cevní viz Cévy. [Soustava] dvoukomorová ve státním právě viz Bikamerismus. [Soustava] feudální viz Feudalismu [Soustava] [Soustava]-vy kanalisační ([Soustava] rozlučná [oddílná] čili odvozná, t. j. kadečková, pneumatická a žumpová, pak [Soustava] jednotná čili splachovací, t. j. pásmová, radiální, úchytná a vějířovitá) viz Kanalisace, str. 895 b sl. [Soustava] konstituční viz Repraesentační soustava. [Soustava]-vy krystallové viz Krystall, str. 301. [Soustava]-vy lesní ([Soustava] hmotová, [Soustava]s.[Soustava] lanová, rakouská kamerální [Soustava]s.[Soustava] taxační, [Soustava]s.[Soustava] saská, [Soustava]s.[Soustava] statová) viz Hospodářství lesní, str 666 a sl. [Soustava] logarithmická viz Logarithmus. [Soustava] měr a vah viz [Soustava] nervová (systema nervorum) viz Čivstvo. [Soustava] ochranářská ([Soustava]s.[Soustava] ochranného cla č. systém ochranný) viz Protekcionalismus. [Soustava] parlamentní viz Repraesentační soustava. [Soustava] podkopů (fr. systěme de mines, něm. Minensstem) jest souhrnné zařízení podzemních chodeb podkopových značně rozvětvených, vycházejících z galerií vyzděných podél contrescarpy tvrze, pevnosti atd. a sahajících pod koIiště s účelem vyzkoumati (vynaslouchati) v čas protipodkopy oblehatelovy (viz Ecoutes) a je zničiti; umisťují se v nich i vlastní podkopy obráncovy. Složeny ze větví hlavních, vedlejších a naslouchacích. Srv. Fougasse, Galerie ve hradebnictví, Podkop. FM. [Soustava] rostlinná i živočišná, systematika, jakožto seřazení jedinců rostlinných i živočišných podle znaků vnějších i vnitřních zakládá se na pojmu druhu (species). Především jsou to znaky zevní podobMíry a váhy a Metrické míry a váhy.nosti, podle nichž jedince ústrojné shrnujeme v uvedenou jednotku soustavnou, nečiníce rozdílu mezi známkami hlavními a vedlejšími. Čím podrobněji poznáváme ústrojnost zvířat neb rostlin, tím více zužuje se pojem druhu, až jsme přinuceni mnohdy ohledy na znaky vedlejší stanoviti nižší ještě jednotku jako odrůdu nebo plemeno (subspecies, varietas, raça). Proto pojem druhu podle postupu našich vědomostí může se měniti stále v rozsahu svém, ač snahou všech přírodopisců jest stanoviti pojem jeho na základech málo měnitelných, tak aby jedinci mohli býti přesně od sebe rozeznáváni. Záleží proto dále na stálosti hlavních znakův aspoň po určitou dobu pozorování; kdežto znaky vedlejší působením různých vlivů vnějších i vnitřních mohou snáze se měniti. Ale poměr mezi znaky stálými a měnlivými není mnohdy určitý, tak že i pojem druhu nemůže býti přesný a jest třeba neustále dávati pozor na vymezování znaků podle různých autorů. S tím souvisí i různý rozsah a význam [Soustava]-av rostlinných neb živočišných, jakkoliv v nejširších rysech lze dosíci obrazu aspoň přibližného ke skutečným poměrům v přirodě. Tak lze zakládati [Soustava]-vu přirozenou, jejímž cílem jest znázorniti vztahy mezi jedinci ústrojnými, jak vyskýtují se v přírodě. Dáme-li však přednost jednomu nebo druhému znaku hlavnímu, jemuž podřazujeme ústrojnost jedinců bez ohledu na skutečné poměry, vznikne nám [Soustava] umělá. Nezbývá pak než označiti jistý stupeň příbuznosti jakožto hlavní podklad pojmu druhového, při čemž hlavní znaky mohou se přenášeti dědičně, kdežto vedlejší ustalují se jen po jisté době. Neboť různé pokusy při chovu domácích rostlin a zvířat vedly k názoru, že možno mluviti o měnlivosti odrůd a plemen jen potud, že vznikají po delší době jedinci, jež možno pokládati za druhy. Totéž platí i o pokusech s křížením blízkých druhů neb míšenců navzájem, při čemž lze pozorovati jakousi spojitost v dědičném přecházení jednotlivých znaků vedlejších, až se ustálí a platí jako hlavní znak, zachovávající se pak po mnoho pokolení. Z toho vysvítá, že pojem druhu jako výplod našeho logicgého srovnávání (abstrakce) jest známkou určité doby a znamená proto jistý stupeň ve vývoji podrobných pozorování a výzkumův. Stači pouze ukázati na vymezování druhů na př. u Aristotela, Plinia, Linnéa, Cuviera a pod.-aneb v mluvě lidové, kde na př. slovem červ rozumí se velmi mnoho jedinců od sebe ústrojností odchylných, kteří jenom v zevní podobě se srovnávají. Všestrané probadání jedinců z obou říší-povede tudíž víc a více k přesnějšímu odlišení jednotlivých druhů navzájem, jak se o to pokouši i slovní bohatost řečí, kdy jest třeba tvořiti nové názvy. Další srovnáváni shodných znaků již ustálených vede k vytvoření vyšších jednotek soustavných, jež jsou rovněž dílem našeho rozumování a vedou nás k obrazné souvislosti všech jedinců na základě příbuznosti stejným vývojem dosažené. Pojem rodu (genus) jest sice obrazně zaveden z poměrů lidských, ale tvoří druhý hlavní podklad pro všechny soustavy od té doby, co K. Linnéem- (v. t.) zavedeno a ustáleno bylo dvojité pojmenování každého jedince rostlinného i živočišného (na př. tur domácí, pryskyřník prudký, kaprad' samec, rak říční, mořský atd.). Jakkoliv označení nějakého zvířete nebo byliny jedním slovem pro obyčejné poměry naše vystačuje a vystačilo i ve spisech tehdejších přírodozpytcův až do vydání proslulého spisu uvedeného švédského badatele »Systema naturae«-vžilo se přece dvojité pojmenování v mluvu lidskou potud, pokud jí užíváme k popisům vědeckým, že teprv od oné doby jest možno jedince přírodní seřazovati. Jakožto vyšší soustavné jednotky zavedl již Linné pojem řádu, třídy, později i čeledi na základě znaků společných několika skupinám. Počet jejich bývá ovšem nerovný a zvláště jest rozsah řádů nebo tříd závislý na pokračujících stále výzkumech v cizích krajích, mořích a pod. Rovněž podrobnější studium zástupcův uvnitř již ustálených skupin vede k dalšímu rozdělení, na př. na podrody, podčeledi, podřády, podtřídy, tak že lze sestaviti přehled užívaných pojmů soustavných v obrazec as tento: TABULKA Říše (regnum). Kmen (typus). Třída (classis). Podtřída (subclassis). Řád (ordo). Podřád (subordo). Čeleď (familia). Podčeleď (subfamilia). [Soustava] (genus). Podrod (subgenus). [Soustava] (species). Odrůda (subspecies). Plemeno (varietas). Jedinec (individuum). V některých odvětvích rostlinopisu i živočichopisu (na př. mykologii, entomologii neb malakozoologii) dochází v soustavnem drobení na oddíly ještě menši než uvedené, tak že přehled stává se tím obtížnějším a vyžaduje na paměti lidské veliké služby, tak že mnohým soustavné badání se znehodnocuje. Přece však každé odbornější propracování nějaké skupiny po jakékoliv stránce vede k přesnějším a přesnějším pojmům a rozvrhům soustavným, ježto snahou lidskou jest sestaviti ideálné řady druhův, aby jednak mohly býti od sebe rozeznávány, jednak aby se mohly srovnati podle poměru příbuznosti v celek, jenž úplně by se kryl s přirozenými poměry v říši rostlinné i živočišné. Požadavky tyto podporuje hlavně nauka vývojepisná a descendenční, jakožto hlavní názor z min. století. Oproti Linnéově větě: »tot numeramus species, quot ab initio creavit infinitum ens« a nauce Cuvierově neb Agassizově o stálosti druhů znamená nauka Lamarckova a Darwinova o ponenáhlé měnitelnosti druhův a tvoření nových odrůd vlivem zevních podmínek a dědičným jich ustalováním podklad zcela jiný pro další soustavná badání. Neméně přistupují k tomu věty t. zv. biogenetického zákona Haecklova, že vývoj jedinců (ontogenie) jest opakováním vývoje kmenového (fylogenie). Celá říše rostlinná i živočišná dnešní jest pak jen konečným obrazem ponenáhlého vývoje tvorstva na zeměkouli a jsou tudíž dříve uvedené skupiny soustavné spojeny úžeji (t. j. objektivně) na základě vzájemné příbuznosti, třebas vytvořeny byly jako naše abstrakce. Dalším důsledkem uvedených názorů jest, že i vznik tvorstva vykládá se buď z jednoho neb několika prajedinců (monofyleticky nebo polyfyleticky) a že jest možno sestavovati rodokmeny určitých skupin soustavných. V tomto sestavování rodokmenů záleží většinou práce novějších systematiků, byť i sem tam obraznosti lidské ponecháváno bylo pole volnější, což zase jiné vybízí k nápravě nebo kritice. Otázka o původě nebo tvoření druhů doznala za posledních desitiletí různého výkladu, tak že stále jest v popředí úvah přírodozpytců všech národův. Sem lze především zařaditi názor S. Koršinského, jenž vykládá vznik druhů t. zv. heterogenesí (1899) jakožto dědičné ustalování znaků odchylných a nápadných, aneb četné pokusy H. de Vriesovy o měnlivosti rostlin vlivem různých činitelů složené v t. zv. theorii mutačni (z r. 1901-02). Naproti tomu v úvaze A. Sansonově (L'espece et la race en biologie générale, Paříž, 1900) klade se stále ještě důraz na různost pojmu plemene a odrůdy a popírá se přílišná měnlivost druhů. S touto snahou po dokonalé přirozené [Soustava]-vě postupuje rovnoběžně i snaha po důsledném i slovném označování jednotlivých skupin. Názvosloví vzaté z jazyka latinského a řeckého musí býti přizpůsobeno uvedeným pojmům soustavným tak, aby koncovkami původních názvů byly přímo vyznačeny. Mezinárodní sjezdy v Paříži (1889) a Moskvě (1892) přijaly na návrh Blanchardův celou řadu článků, jimiž otázka názvosloví má býti upravena (srv. též Regeln für die wissenschaftliche Benennung der Thiere, zusammengest. von d. deut. Zool. Gesellschaft, 1894). Pro názvy čeledi doporučuje se na př. užívati koncovky -idae, pro podčeleď -inae, pro řád -ida, podřád -ideae, třídu -oidea neb -ia, podtřídu -iae (na př. Echinus,-ida,-ideae,-idae,-inač, -oidea). Ve všech spisech soustavných i novějších není ještě názvosloví v tomto směru provedeno důsledně (na př. Leunis-Ludwig, Synopsis der Tierkunde, a Delage-Hérouard, Traité de la zoologie concrete). Ježto pak časem nahromadilo se mnoho druhů buď stejnými názvy opatřených od různých autorův, aneb týž druh označován byl názvy různými, nebo zařazení ve vyšší soustavné celky nebylo důsledné, vznikla potřeba revise všech popisů soustavných se snahou odlišiti přesně druhy přesně popsané od povrchně neb málo známých a pod. (Důležito jest na př. dílo C. Agassizovo Nomenclator zoologicus z r. 1859, stále doplňované později Scudderem). Mezinárodní této práce pro říši živočišnou podjala se ve shodě s vědeckými sjezdy něm. společnost zool. a vydává objemné dílo »Das Tierreich«, kde upraveny budou diagnosy druhů bezpečných pro vědeckou potřebutak jako pro rostlinopisné účely vydávány jsou Englerem a Prantlem »Die natürlichen Pflanzenfamilien«. Starší, posud stále opravované a doplňované dílo Braunovo »Klassen und Ordnungen des Tierreichs« nepozbylo posud ceny a mezi nejnovější podniky lze zařaditi zmíněné již dílo »Traité de la zoologie concrete«. Přehled [Soustava]-av: Nejznámější [Soustava]-vou rostlinnou, a to umělou, jest [Soustava] Linnéova (z r. 1735), zakládající se na rozdílech v ústrojích květních, při čemž ostatní přirozené vztahy jsou pominuty. [Soustava] tato jest rozdělena na 24 třídy, při čemž poslední ponechána jest celému oboru rostlin tajnosnubných. Prvních deset tříd vyznačuje se týmž počtem tyčinek, při ostatních rozhoduje buď větší počet jich nebo poloha semeníku neb různě utvářené poměry (tyčinky dvoumocné až čtyřmocné, jednobratré až vícebratré, semeník srostlý s tyčinkou, květy jednodomé až vícedomé). Jest pochopitelno, že rozsah tříd jednotlivých, jež podle počtu čnělek nebo stavby plodů rozděleny jsou ještě na řády, jest velmi různý, jakož že v jedné třídě shrnuty jsou rostliny, jež si nejsou ani podobny, natož příbuzny. Pro zběžné a první určování rostlin hodí se však tato [Soustava] dobře a stala se základem celé řady klíčů k určování, jichž posud se užívá (na př. Čelakovského Klíč, Analytické tabulky Zahradníkovy, Polívkův, Mašlův Klíč a j. v.). Prvá přirozená [Soustava] rostlinopisná důsledně provedená po několika pokusech v XVII. a XVIII. stol. byla od J. Jussieua (1789, Genera plantarum secundum ordines naturales disposita), jenž rozeznával 5 typů: bezděložné, jednoděložné, dvouděložné bezkoruné, dvouděl. jednoplátečné a víceplátečné o 25 třídách se 100 řády (poslední byly na př. nahosemené). Pozdější [Soustava] A. Decandolleova (Théorie élémentaire de la botanique z r. 1813) rozeznává již rostliny buněčné od cevnatých na základě vnitřní ústrojnosti. Prvé oddělení tvoří rostliny děložné (s třídami dvouděložných a jednoděložných, mezi něž zařazeny i tajnosnubné cevnaté jako podtřída); druhé oddělení jsou tajnosnubné buněčné (s 2 podtřídami). Celkem počítá již 8 podtřid a 194 řády. Na těchto základech provedeny byly do podrobností větších ještě přirozené [Soustava]-vy Endlicherova (1836-41), jež činí rozdíl mezi rostlinami stélkatými (Thallophyta) a lodyžnými (Cormophyta), dále Grisebachova (1854) a Bentham-Hookerova (1862). [Soustava] pak Braunova, zlepšená Hansteinem a Eichlerem, provedena jest i v Leunisově díle »Synopsis der Pflanzenkunde« (upravil A. B. Frank, 1883 sl.) a přešla i do našich děl a učebnic. Hlavní oddělení na jevnosnubné a tajnosnubné zůstává. Ony dělí se opět na krytosemené a nahosemené (s 3 čeleďmi). Prvé obsahuje třídu dvouděložných (181 čel.) s podtřídami prostoplátečných (26 řádů) a srostloplátečných (s 10 řády), jakož i jednoděložných (se 32 čel. a 7 řády). Rovněž i tajnosnubné dělí se na stélkaté (řasy s 12 řády, houby a lišejníký se 7 ř.), mechy (5 řádů) a cevnaté (Isosporeae: kapradiny, přesličký, plavuně; Heterosporeae: kořenoplodé). Jiné podrobné [Soustava]-vy stélkatých rostlin pocházeji od Cohna a Sachse, ac v základech se neodchylují. V naší literatuře provedeny jsou [Soustava]-vy rostlinné v Preslově »Všeobecném rostlinopise«, Čelakovského »Prodromu« a »Analytické květeně«, jakož i Polívkově »Květeně zemí koruny Ceské«. Podrobnější práce o nižších tajnosnubných viz v příslušných heslech. Prvá [Soustava] živočišná pochází od Aristotela (384-322 př. Kr. ), jenž rozeznával již 9 skupin živočišných (čtvernozce živorodé č. ssavce, ptáky, čtvernožce vejce kladoucí, velryby a ryby jako krevnaté-dále měkkýše [hlavonožce], mnohonohé měkkýše čikorýše, hmyzy a beznohé skořepatce jako bezkrevné). Studium spisův Aristotelových bylo základem všech pozdějších opravených [Soustava]-av (na př. Alberta Magna, Wottona, Gessnera a j. v.). Teprv opět Linné s použitím názvosloví upraveného uspořádal známé posud zkušenosti a popisy a rozdělil svět živočišný na 6 skupin: ssavce, ptáky, obojživelníky, ryby, hmyz a červy. Mezitím podrobnější studie ve všech odborech živočišných podaly materiálu nového, tak že bylo možno J. Cuvierovi (1769-1832) na základě principu korrelace nebo zevních podmínek provésti důkladnější [Soustava]-vu rozdělenou ve 4 typy (z r. 1812): obratlovce, měkkýše, členovce, paprskovce s menšími skupinami (embranchements), jichž dohromady udává až 19. Pozdější podrobnější studie ve mnohém opravily rozdělení Cuvierovo, ale v hlavních rysech, zvláště vzhledem na vyšší skupiny zvířat, nemohlo býti pozměněno a přešlo i do učebnic. Některé jiné [Soustava]-vy do dřívější doby spadající jsou umělé (na př. Zimmermannova podle zeměpisného rozšíření, Kleinova podle úpravy noh a prstů, Brissonova podle chrupu, Scopoliho podle bydliště) a mají ráz podivínský. Pokud přihlížíme zároveň k vývoji, možno všeobecně odděliti řadu zvířat s tělem vícebuněčným (metazoa) oproti jednobuněčným tvorům, prvokům (protozoa). V oné řadě stavba těla jest buď souměrná (bilateralia) nebo pravidelně paprskovitá (radiata), ovšem s různými druhy přechodnými. K. Claus (Grundzüge der Zoologie, 1880) rozeznává již 9 typův: obratlovce, pláštěnce, měkkýše, měkkýšovité, členovce, červy, ostnokožce, láčkovce a prvoky. (Z těchto ostnokožci a láčkovci mají stavbu těla paprskovitou.) Počet nižších skupin soustavných jest však velmi nestejný a rozsah podrobného rozdělení velmi široký mezi obratlovci, měkkýši a členovci. [Soustava] tato provedena jest i v uvedeném Leunisově díle: »Synopsis der Tierkunde« (upravil H. Ludwig, 1883). S ohledem na uvedené názory Darwinovy a j. o měnitelnosti druhův a na základě studií vývojepisných nabyla zvláštního významu [Soustava] znamého professora A. Haeckla (Natürliche Schöpfungsgeschichte, 1879), jehož snaha založiti říši střední mezi světem živočišným a rostlinným, t. zv. protistů, nedošla všude souhlasu, ač mnohé jeho návrhy soustavné vynikají širokou koncepcí. Různá mínění o nestejné hodnotě jednotlivých typů vedou ke zvláštnostem, jako např. v [Soustava]-vě A.Fleischmannově (Lehrbuch der Zoologie, 1898), jenž zavádí již 16 typů, tak že jednotlivé skupiny dříve jako jednoduché třídy (na př. červy, kroužkovité, ploché, oblé, vířníky, hvězdovce, nemertiny, ramenonožce) uváděné povyšule na typy. Podobné drobení děje se odborníky uvnitř menších skupin soustavných až do největších podrobností, tak že tím přehled víc a více se stěžuje a nedá se jednotlivcem obsáhnouti. V naší domácí literatuře kromě prvých soustavných pokusů Preslových (Návrh [Soustava]-vy v »Kroku«, Ssavectvo) a Krejčího Přehledu [Soustava]-vy živ. z r. 1862 není většího dila soustavného, vyjma překl. Brehmova Života zvířat (u Otty). Semlze zařaditi též Prodromus českých obratlovcův od F. Bayera (1894) a učebnice pro vyšší třídy středních škol, kde provedena úplná [Soustava] (Fričova, Bernardova, Woldřichova a j. v.). Za to obšírnější jest literatura podrobných studií neb monografií o celých řádech nebo třídách (v »Archivu pro výzkum Čech«, ve spisech Kr. čes. učené spol. a Čes. akademie, v Ottově Slov. Nauč. atd.). Sek. [Soustava] (systém) státní, vládní viz Stát. [Soustava] světová je soubor všech těles světových myšlený jako celek, jehož jednotliví členové na sobě závisí podle pevných zákonů. Poněvadž až do doby nejnovější bylo velmi málo známo vyjma denní pohyb zdánlivý, znamenal výraz [Soustava] světová dříve v astronomii vlastně toliko [Soustava]-vu sluneční. Mínění o souvislosti [Soustava]-vy světové shledáváme nejprve u Řeků. Hlavním předmětem badání jejich byla arci nejdříve Země. Thalés z Milétu (asi 600 př. Kr. ) pokládal ji za kruhovou desku plovoucí na vodě, na kterou je báně nebeská poklopena jako zvon. Hvězdy vystupují z vody a zase do ní klesají, načež k východišti po vodě se vracejí. Anaximandros, žák Thalétův, měl mínění podobné, ale polokouli nebeskou rozšířil na celou kouli dutou, na jejíž vnitřní straně jsou upevněny stálice a v jejimž středě vznáší se volně Země, neboť není příčiny, proč by se nějakým směrem měla pohybovati. Zemi představuje si ještě jako desku, ale tlustou asi 1/3 průměru. Za sférou stálic bylo ještě místo pro Slunce, Měsíc a pět známých planet. Podobná mínění měl ještě Anaxagoras. Správnějším učil Pythagoras v jižní Italii. Pokládal Zemi za kouli, poněvadž je prý to nejdokonalejší tvar tělesa. Důvody mathematickými, zdá se, podpíral učení to Parmenidés. Aristotelés shledává hlavní důkaz kulatosti Země v kruhovém tvaru stínu zemského při zatměních Měsíce. [Soustava] světová Pythagorovců, jejíž podrobnější vývoj připisuje se Filolaovi, shledává základem jejím harmonii (soulad), vždyť sám Pythagoras označil s vu svět. jako kosmos, t. j. dobře spořádaný celek. Tvoření světa vzalo prý počátek od středu, kolem něhož seskupilo se, co nazývají buď ohněm, buď ohništěm světa neb oltářem, sídlem bohů nebo měrou přírody, z něhož činnost kosmu vychází. Zevně ohraničen je svět dutou koulí (Olympem), v níž jsou živly. Za ní je neurčito, neomezeno. Mezi Olympem a ústředním ohněm je deset těles nebeských. Je jich deset, poněvadž číslo to bylo Pythagorovcům (kteří v čísle hledali vlastní zaklad kosmu) obrazem dokonalosti, mohouc se odvoditi ze součtu čtyř svatých čísel 1 + 2 + 3 + 4 = 10. Nejzáze je Hvězdné nebe, pak jsou planety Saturn, Jupiter, Mars, Venuše, Merkur, dále Slunce, Měsíc a Země a středu nejblíže obíhá Protizemě (Antichthón). Protizemi prý přidali, jak míní Aristotelés, aby doplnili počet 10. Poněvadž Protizemě jest obrácena k ústřednímu ohni a Země k Olympu, proto Protizemě nevidíme. Vstoupí-li Protizemě mezi Slunce a Měsíc, způsobí čásť zatmění měsíčních, ostatní zatmění působí Země sama. Slunce prý samo nesvítí, ale pohlcujíc neviditelný oheň Olympu, činí jej hmotným a viditelným. Ani Olympos, ani ústřední oheň nemají vlivu na měny Měsíce, nýbrž jen Slunce. Hvězdné nebe je prý nehybné, ale planety obíhají v siderické době jednou kolem ústředního ohně, Slunce za rok, Země za den a tím, jakož i že obydlená čásť Země obrácena je k Olympu, povstává den a noc. Oběh děje se od západu k východu; Slunce a Měsíc pohybují se v rovině zviřetníku, Země v rovině k oné nakloněné, v rovníku. Vzdálenost Země od středu myslili si podle zprávy Aristotelovy poměrně malou, tak že se jim všechny úkazy jevily jakoby byly ve středu Země a tento jako by byl středem světa, oni pak že byli vzdáleni od středu toho o půl průměru zemského. Tohoto učení přidržuje se i Platón, jen že prý neponechal Zemi ve středu celku, nýbrž toto místo prý určil tělesu jinému, lepšímu (Plutarch). V »Timaiu« je místo, které někteří vykládali na prospěch rotace Země kolem osy. Myšlenku, že Země není středem [Soustava]-vv světové a že není v klidu, vyslovil zcela jasně Aristarchos ze Samu (v. t.) o stoleti později. Jakýsi Seleukos (snad z Erythraee nebo ze Seleukeie nad ř Tigridem) pokusil prý se o sto let později o to, aby soustavu tu podrobněji odůvodnil. Tedy již ve starověku vidíme, že [Soustava] geocentrická ustoupiti musila správné heliocentrické u některých mužů dobu svou předbinajících. Hvězdářům starověku nešlo o to, aby pátrali po příčinách pohybů těles nebeských, nýbrž hleděli skutečné pohyby pozorované vysvětliti rovnoměrným pohybem v kruhu. Eudoxos (v. t.1), nadaný žák Platónův, rozřešil úkol ten svou [Soustava]-vou homocentrických sfér. [Soustava] tato byla později zatlačena [Soustava]-vou Ptolemaiovou (viz Ptolemaios 3) Klaudios). V této je kulatá země nehybná ve středu vesmíru, kolem ní pohybují se ve větší a větší vzdálenosti Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn; za Saturnem je sfera stálic, dvě jiné sféry působí zvláštním pohybem praecessí a celek obklopen je poslední sferou, t. zv. Primum mobile, která za 24 hod. jednou otočí se od východu k západu kolem osy světové a tak působí denní pohyb těles nebeských. Slunce pohybuje se již podle učení Hipparchova ve výstředném kruhu kolem Země, dráhy ostatních těles byly epicykly. Později myslili si, že Slunce, Měsíc a 5 známých planet upevněny jsou na zvláštních sférách. Sfér obklopujících Zemi bylo tedy 11, později počet ten rozmnožili, až ve století XVI. Geronimo Fracastoro předpokládal 77 sfér. Tycho Brahe přičítal si za zásluhu, že z pohybu vlasatic dokázal nemožnost pevných sfer. Hérakleidés Pontikos (v. t. 1) vymyslil [Soustava]-vu světovou, zvanou mylně egyptskou. Kolem Země krouží Měsíc, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn; Slunce však provázejí jako družice Merkur a Venuše. [Soustava] ta byla po nějaký čas u Římanův oblíbena a bylo vysvětleno jí, že se Venuše nemůže vzdáliti od slunce přes 461/2°, Merkur přes 23°. Když [Soustava] Ptolemaiova 1500 let výhradně trvala, vystoupil v XVI. stol. Koprník a ukázal, že vše lze vysvětliti jednodušeji, přijmeme-li, že Slunce jest uprostřed, že planety pohybují se kolem něho od západu k východu a že Země se otáčí kolem své osy za 24 hodin. Viz Koprníkova soustava. Kepler odstranil poslední zbytky [Soustava]-vy Ptolemaiovy, ale připisoval mylně Zemi třetí, konický pohyb kolem přímky kolmé na ekliptiku, čímž chtěl vysvětliti praecessi a rovnoběžnou polohu osy zemské. Ačkoli [Soustava] tato měla mnoho přivrženců, přece nebyla přijata hned všeobecně. Nebylo tehda přímého důkazu o dvojím pohybu Země. Tycho Brahe nesouhlasil s třetím pohvbem, konickým, mimo to zdálo se mu, že nová [Soustava] nemá větších výhod při výpočtě tabulek planetárních než stará, proto vymyslil [Soustava]-vu svou (viz Brahe 1). Práce Keplerovy, Newtonovy, teleskopické objevy na nebi (družic Jupiterových, měn Venušiných) pomohly [Soustava]-vě Koprníkově konečně k vítězství. Od polovice století XVIII. počíná se rozšiřovati představa o [Soustava]-vě světové, která již se neobmezuje na [Soustava]-vu sluneční, nýbrž která se vztahuje i na skupení a uspořádání stálic. Především jest upozorniti na myšlenku vyslovenou nejprve Tom.Wrightem, pak Kantem a Herschelem dále propracovanou, že [Soustava] hvězd, k níž přísluší i [Soustava] sluneční, má tvar čočky a že mnohé mlhoviny jsou [Soustava]-vy podobné (viz Kosmogonie a Slunce centrální). Aby nabyl lepší znalosti [Soustava]-vy stálic, ke které náleží i Slunce s planetami, W.Herschel rozdělil nebe po obou stranách Mléčné dráhy na 6 pásů rovnoběžných s ni a 15° širokých. Velikým dalekohledem konal odhady stálic v různých vzdálenostech od dráhy mléčné. J. Herschel pokračoval v odhadech těch na jižním nebi a shledal sice větší čísla, ale celkem postupující podle téhož zákona. Z odhadů těch soudil na čočkovitou podobu a že Slunce není zcela uprostřed této [Soustava]-vy stálic. Pozorováním jiných hvězdářů (zvl. Argelandra) představy ty byly poněkud změněny, zejm. není přípustná domněnka, jakoby hvězdy byly v prostoru rozděleny rovnoměrně, neboť pozorování dokazují opak. Celkem však dosud trvá mínění Wrightem vyslovené. Viz též Gruss, Z říše hvězd, hl. II. VRý. [Soustava]-vy tělocvičné viz Tělocvik a Sokolská [Soustava]s.[Soustava] tělocvičná. [Soustava]-vy těsnopisné viz Těsnopis, Grafické soustavy a Gabelsberger. [Soustava]-vy vězniční č. vězenské ([Soustava]s.[Soustava] isolační, komůrková, Auburnska a [Soustava]s.[Soustava] associační) viz Vězenství, Pennsylvanská [Soustava]s.[Soustava] isolační, Irská s a Samovazba.