SNÁŘ a TAXI BURRZO

Elektřina

Jak šel čas...

Elektřina jest zvláštní stav, ve který lze hmotu za jistých podmínek uvésti, kterého však neumíme v celém rozsahu definovati. neznajíce dosud s dostatek jednoduchých zákonů, jimiž by stav zevrubně byl určen. První úkaz toho stavu byl pozorován na třeném jantaru (elektrn), a proto jej nazval Gilbert r. 1600 stavem elektrickým. Do té doby úkazy na magnetu a na třeném jantaru nebyly rozlišovány. Všechen obsah nauky o [Elektřina]-ně dělí se někdy dle principu mechanického na elektrostatiku a elektrokinématiku, t. j. na nauku o [Elektřina]-ně v rovnováze a o [Elektřina]-ně v pohybu, jindy opět dle způsobu, jakým stav ten vznikl, na [Elektřina]-nu třením a na [Elektřina]-nu dotekem buzenou, tedy prostě na [Elektřina]-nu a galvanismus; dělení tohoto se však přesně nezachovává, tak že v některých částech oba tyto obory se pronikají. Možno také rozděliti skupinu zjevů elektrických dle povahy energie elektrické na úkazy, které se jeví při velkém spádu elektrickém a malém množství, a na úkazy, které se jeví při malém spádu a velkém množství elektrickém. Obory tyto kryjí se po většině s obory výše uvedenými, [Elektřina]-nou a galvanismem (v. t.). Základní zákony, spadající do oboru [Elektřina] ny, v postupu historickém jsou následující: Gilbert r. 1600 methodou pokusnou dovodil pomocí přístroje, versoria zvaného že třením nejen jantar, ale všechny hmoty mohou se státi elektrickými a že tyto hmoty elektrické i na všechny hmoty působí tím, že je přitahují. Tento všeobecný úkaz byl Gilbertovi příčinou, že úkazy na magnetu a na jantaru pozorované uznal rozdílnými. Otto z Quericke, který zřídil první elektriku, objevil r. 1663 nový úkaz, že hmota elektrická hmoty po doteku odpuzuje. Štěpán Grey, konaje r. 1729 pokusy s třenou rourou skleněnou, kterou na koncích uzavřel zátkou. shledal, že i zátka dřevěná, do roury skleněné vložená, přitažlivost jeví, že stav elektrický přechází ze třené tyče i na zátku. Dalšími pokusy se přesvědčil, že stav elektrický vodivostí na jiné hmoty přechází, že lze tedy nejen třením ale i vodivostí, přechodem stavu elektrického na jiné hmoty, tyto učiniti elektrickými. Při těchto pokusech seznal, když [Elektřina]-nu do větších vzdáleností rozváděl, že tato stejně ve směru vodorovném i kolmém se převádí, že tedy síly těžné na stav elektrický vlivu nemají Když pak provaz, po kterém [Elektřina] nu rozváděl. jednou na niti hedvábné a podruhé na tenkém drátě kovovém zavěsil, shledal, že vodivost nejen na rozměrech vodiče, ale i na kvalitě jeho jest závislá, čímž prvý objevil rozdíl mezi dobrými a špatnými vodiči. Du Fayovi podařilo se nejprve vysvětliti elektrické odpuzování na základě vodivosti elektrické Grayem objevené; stanovilť pravidlo: Hmoty elektrické přitahují neelektrické a odpuzují elektrické. Elektrická tyč skleněná přitahuje hmotu neelektrickou, po doteku však ji odpuzuje. Ale když Du Fay při svých dalších pokusech seznal, že elektrická tyč pryskyřicová přitahuje elektrické hmoty dotknuté elektrickou tyčí skleněnou, zaměnil ono pravidlo následujícím: Jest dvojí [Elektřina]: sklová a pryskyřicová; stejné [Elektřina]-ny se odpuzují a nestejné se přitahují. Třeme-li dvě různé hmoty, stávají se elektrickými a sice jedna z hmot bude jeviti účinky jako tyč skleněná a druhá jako tyč pryskyřicová. Pokusy Du Fayovy spadají v dobu 1733-1737. Konečně podařilo se Cantonovi r. 1753 objeviti, že tělesa stávají se elektrickými přiblížením jiného tělesa elektrického. ačkoliv již Gray ve svých pokusech podobné případy uvádí. Tyto úkazy elektrické zde uvedené v po. stupu historickém nejsou zákonyjednoduchými; mnohé jsou složené a lze je vyvoditi z jednoduchých. Jednoduché zákony elektrické jsou tyto: 1 Třeme-li tyčinku skleněnou a pryskyřicovou a zavěsíme-li je volně, budou se navzájem přitahovati. -2. Třeme. li dva páry tyčinek skleněných a pryskyřicových, seznáme při volném zavěšení, že tyčinky stejné se odpuzují a nestejné se přitahují. -3. Třením vyvíjí se. stejné množství obou [Elektřina]-in.4 Stav elektrický přechází vodivostí na jiná tělesa. Abychom z těchto zákonů jednoduchých vyvodili ostatní zjevy složité, třeba ještě hypotheticky stanoviti: Jsou dvě [Elektřina]-ny: sklová a pryskyřicová, v tělese neelektrickém obsaženo jest stejné množství jak sklové, tak i pryskyřicové [Elektřina]-ny, v tělese elektrickém pak jest nadbytek jedné nebo druhé. Hypothesa tato nazývá se hypothesou o dvou fluidech elektrických. Lze však zjevy elektrické vysvětliti pouze jedním fluidem elektrickým, ve kterém případě dlužno předpokládati vzájemné působení mezi tímto fluidem a částicemi hmotnými, jakož i vzájemné působení částic fluidu na jedné a částic hmotných na straně druhé. Theorie o jednom fluidu jest co do principu jednodušší, avšak nevysvětluje tak snadně všechny zákony, jako theorie o dvou fluidech, a proto po většině vykládají se všechny úkazy na základě hypothesy o dvou fluidech. Na základě této hypothesy, ve spojení s výše uvedenými zákony jednoduchými, lze známé zjevy elektrické jako důsledky vyvoditi nebo vysvětliti. Z výše uvedeného jest patrno, že první úkaz pozorovaný, totiž přitahování třeného jantaru, není úkazem jednoduchým, ale plyne jako důsledek z výše uvedených zákonů jednoduchých. Coulombovi podařilo se sílu elektrickou kvantitativně určiti. Tak zvanou vahou Coulombovou (v. t.) dovodil. že síly elektrické mění se v opačném poměru se čtvercem vzdálenosti. Z pokusů pak na téže váze konaných jde. že síla elektrické koule, měřená v určité vzdálenosti, zmenší se na polovici, dotkneme-li se této koule jinou. stejně velkou a vodivou koulí. Z toho soudíme, že stav elektrický lze děliti: obdobně pak můžeme jej i množiti. Možno tedy mluviti do jisté míry i o množství elektrickém, ačkoliv podstata stavu elektrického dosud známa není. Zákon Coulombův lze tedy vyjádřiti vzorcem VZOREC kdež e a e množství elektrické a r vzdálenost značí. Elektrický stav tělesa vyjadřuje se nejen sděleným mu množstvím elektrickým, ale i potenciálem jeho. Pojem potenciálu elektrického plyne z té okolnosti, že změna množství elektrického na vodiči spojena jest s aequivalentní změnou jiné energie. Potenciál elektrický mění se. prací aequivalentní, převedeme-li jednotku kladnou z nekonečné vzdálenosti na těleso elektrické. Je-li těleso kladně elektrické, spotřebuje se určitá energie a potenciál jest kladný; je. li těleso neg. elektrické, získá se určitá energie převodem kladné jednotky a potenciál jeho jest negativní. Spojíme-li dvě tělesa různého potenciálu vodivě vespolek, přechází [Elektřina] z vyššího potenciálu na potenciál nižší, až potenciál na obou tělesech jest týž. Úkaz ten jest analogický s tokem vody, která podobně s vyššího spádu na nižší přetéká, až se výšky hladin vyrovnají. Jsou tedy rozdíl spádu tekutiny a rozdíl potenciálu, množství tekutiny a množství elektřiny analogické hodnoty. Na základě této analogie lze energii elektrickou určiti. Pohybuje-li se voda s vyšší hladiny na hladinu nižší, a je-li V1-V2 rozdíl výšek těchto hladin, Q pak množství, které při tomto rozdílu přetéká, jest energie tato =Q(V1-V2). Týmž vzorcem lze vyjádřiti i energii elektrickou, znamená-li Q množství elektrické, které při rozdílu potenciálu čili spádu (V1-V2) přetéká, kteráž analogie pokusem dovozena byla. Podobně jsou i množství tepla a temperatura tělesa analogické s množstvím elektřiny a s rozdílem potenciálu. Je-li [Elektřina] ve vodiči v rovnováze, jest toliko na jeho povrchu rozšířena Tento zákon není zákonem jednoduchým základním, nýbrž přímým důsledkem zákona Coulombova. Množství elektrické, které na jednotce povrchu jest nahromaděno, nazývá se hutností elektrickou. Ze zákona Coulombova plyne, že [Elektřina] na povrchu koule, tělesa to, jež má stejnou křivost ve všech bodech povrchových, stejno. měrně jest rozdělena; na vodičích však, jichž povrch zakřiven jest nestejně, jest hutnost nestejná, v místech větší křivosti jest i hutnost větší, ve hrotech nekonečná. Jelikož [Elektřina] od vyššího potenciálu k nižšímu se pohybuje, bude potenciál tělesa a všech těles vodivých vzájemně spojených na povrchu i uvnitř týž. Tvoří tedy povrch hladinu rovnováhovou, a síly elektrické působí ve směru normály této hladiny do prostoru isolujícího. Velikost síly této, působící na jednotku elektrickou na povrchu, jest úměrna hutnosti elektrické na daném místě. Síla pak na jed. notku plochy působící jest přímo úměrna se čtvercem hutnosti. Tlak tento nazývá se napjetím elektrickým. Pojem tohoto napjetí sluší rozlišovati od pojmu užívaného zhusta za spád elektrický, za rozdíl potenciálu. Ve hrotech bude napjetí toto nekonečné, pročež elektřina hroty volně do vzduchu přechází. Tato vlastnost hrotů činí je způsobilými ku převádění [Elektřina]-ny ze špatných vodičů, isolátorů na vodiče dobré. Podobny význam má při bleskovodech tyč hromosvodová (viz Bleskosvod)-Poměr množství elektrického na vodiči k jeho potenciálu stanoví elektrickou kapacitu. Elektrickou kapacitu vodiče lze influencí zvýšiti v tak zv. kondensátoru a láhvi lejdské. Poněvadž tuto závislou shledáme na prostředí isolujícím. dielektrickém, plyne, že působení sil elektrických závisí na prostředí dielektrickém (viz Elektrická kapacita). Coulombův vzorec, vyjadřující působení sil elektrických, třeba v tomto smyslu doplniti. Síla elektrická, kterou dvě kvantity elektrické e a e1, vzájemně na sebe působí v prostředí dielektrickém, jehož konstanta dielektrická jest k, vyjádří se rovnicí VZOREC Jestliže rozdíl potenciálu dvou těles v prostředí isolujícím stále zvětšujeme, přejde při určitém rozdílu potenciálu [Elektřina] z jednoho vodiče na druhý elektrickou jiskrou. Doba výboje, jakož i kvalita elektrického výboje, jestliže v obvodu výboje toho nachází se vodiče větší vnímavosti, jest závislá na vnímavosti a na vodivosti obvodu, ve kterém výboj se děje (viz Lejdská láhev). Dp. [Elektřina] atmosférická. Zkouškami a pozorováním bylo dokázáno, že se ve vzduchu za každé povětrnosti a za každé teploty vyskytuje [Elektřina], jež bývá příčinou zvláštních úkazů, jako na př. bouřky, která budila ode dávna pozornost badatelů. První výzkumné pokusy o atmosférické [Elektřina]-ně nesměřovaly jinam než ukázati, že velkolepý úkaz blesku jest elektrickou jiskrou v ohromných rozměrech. Při pozdějších pokusech bylo seznáno, že elektrický stav atmosfery kolísá a že atmosféra bývá elektrickou nejen při bouřce, ale i také za jasné oblohy (Le Monnier) a zavedením pravidelných pozorování (Beccaria) vyšetřován byl hlavně normální stav [Elektřina]-ny atmosférické. Podle vzoru Franklinova užívalo se k zachycování [Elektřina]-ny atmosférické železných hrotů, jež se upevňovaly na letacím draku, vypouštěném do výše, aneb umisťovaly se na věžích, na dřevěných vysokých tyčích, z nichž přiváděla se [Elektřina] na místo pozorovací isolovanými dráty, opatřenými na konci kovovou kuličkou. Volta nahradil obyčejné ostré ssací tyče kovové hořlavými tělesy a dodělal se mnohem příznivějších výsledků, jelikož hořící neb doutnající tělesa mnohem rychleji hromadí [Elektřina]-nu než hroty sebe jemnější. Doutnáky upevněné na podstavcích spojil s elektroskopem pomocí drátu. Peltier volil místo ssacích hrotů kouli, pohybující se na vyvýšeném místě směrem vertikálním a proměnil pozorování v měření tím, že místo elektroskopu užil elektrometru. Jelikož koule spojena jest s povrchem zemským, nabíjí se elektrometr [Elektřina]-nou protivnou [Elektřina]-ně vzduchové, kdežto při první methodě měření přivádí se k elektrometru [Elektřina] souhlasná. Dle této methody určuje atmosférickou [Elektřina]-nu Palmieri na Vesuvu, jehož elektrometr jest sestrojen na principu Coulombových vážek. Kovová tyč, opatřená deskou, pohybuje se do vzduchu otvorem ze světnice a po nějakém čase přivádí se s velkou rychlostí do původního postavení, při čemž odevzdává [Elektřina]-nu vážkám, jež se o jistý úhel odchylují od původního postavení' Z úhlu odchylky lze dle zvláštního vzorce určiti potenciál napjetí; druh [Elektřina]-ny ustanovuje se elektroskopem. Exner užívá k pozorováním atmosférické [Elektřina]-ny svíčkového plamene, od kterého vede drát k pozlátkovému elektroskopu, jehož kovová schránka spojena jest se zemí. Divergence lístků jest následek difference potenciálu. Thomson zachycuje vzduchovou [Elektřina]-nu praménkem vody a měří ji elektrometrem kvadrantovým, jenž byl v poslední době modifikován Kirchhoffem a Mascartem. Atmosférická [Elektřina] jest positivní ve všech částech povrchu zemského a i nad mořem za jasného a za suchého, podmračného počasí. Jelikož se zemská koule pokládá za negativně elektrickou, panuje mezi ní a jejím ovzduším jakési napjetí, jež jest dle jakosti povrchu zemského na různých místech různě veliké. Negativní [Elektřina] za jasné oblohy může dle Palmieriho způsobena býti vzdálenou bouřkou, deštěm nebo kroupami. Oblaky nemívají ve všech částech stejnou [Elektřina]-nu a můžeme skoro při každém dešti pozorovati, že se střídá positivní [Elektřina] s negativní. Též jiné příčiny působí na porušení normálního stavu atm. [Elektřina]-ny, jako páry z lokomotiv, sloupy kouře, blízkost velkých měst, popel sopek atd. Prach odnášený větrem do výše působí někdy i při jasné obloze negat. [Elektřina]-nu. Také v bytech, kde bývá mnoho prachu, pozoruje se negat. [Elektřina] Ve stejném smyslu působí též páry vodní. Naproti tomu hustá mlha sesiluje positivní [Elektřina]-nu, též sníh bývá častěji positivně než negativně elektrický. Atmosférická [Elektřina] dosahuje během dne dvakráte hodnoty nejvyšší, a to mezi 8.-9. hod. ranní a večerní, a dvakráte hodnoty nejnižší mezi 2.-4. hod. v noci a odpoledne, nejvyšší hodnoty posunují se s roční dobou; na horách připadají maxima na jinou dobu denní než na rovinách. V horkém páse jest denní proměna [Elektřina] ny atm. mnohem menší než v prostřední zeměpisné šířce.Tuto proměnu rušívají oblaky, mlha a větry; intensivní maximum v době mimořádné jest znamením, že obloha nezůstane dlouho jasnou. [Elektřina] atm. mění se též pravidelně s roční dobou tím způsobem, že bývá mnohem silnější v zimě než v létě, kdežto [Elektřina] zimních srážek bývá naopak slabší než [Elektřina] srážek letních. Poměr mezi hodnotami letními a zimními jest nestejný na různých místech. Z dosavadních pozorování lze souditi, že mí. sta v téže zeměpisné šířce se nalézající mají stejné hodnoty atm. [Elektřina]-ny a že [Elektřina] ny přibývá se zeměpisnou šířkou. Ze mnohých úkazů jest patrno, že v krajinách polárních vystupuje [Elektřina] silněji než v naší zeměp. šířce. Intensita [Elektřina]-ny atm. roste též výstupem do vyšších vrstev atmosfery. Přibývání jest závislé hlavně na tvaru povrchu zemského, jsouc menší nad konkávní (v údolích) než nad konvexní částí (na horách). Na osamělých horách objevuje se v téže výší silnější [Elektřina] než na skupinách horských. Příčina atmosférické [Elektřina]-ny není dosud úplně známa; není rozhodnuto, je-li původu pozemského nebo kosmického vzniká-li processy na povrchu zemském, anebo je-li výsledkem účinků a výjevů kosmických. Jelikož výjevy elektrické jsou úzce spojeny s parou vodní, vyhledává se především původ atm. [Elektřina]-ny v různých proměnách páry. Franklin pokládal za hlavní zdroj atm. [Elektřina]-ny rozprostraňování se páry vodní výstupem do výše. Volta seznav, že vypařování vody nalité na žhavé uhlí bývá provázeno vývojem [Elektřina]-ny, vyhledával původ její v processu odpařovacím. Pokus byl opakován častěji nalitím vody na žhavé kovy, při čemž se shledalo, že pára byla kladně, zbylá voda záporně elektrickou. Velké množství páry stále nad mořem a pevninou vystupující do vzduchu bývá vydatným zdrojem [Elektřina]-ny. Vývoj [Elektřina]-ny atm. připisuje se též naopak přechodu páry vodní ve vodu čili zhušťování páry vodní. Z toho, že přibývá [Elektřina]-ny s relativní vlhkostí a s proměňováním se páry ve vodu, zvláště že silné elektrické výjevy objevují se při dešti, kroupách a sněhu, soudí Palmieri, že atm. [Elektřina] povstává kondensací páry vodní. Každý deštivý oblak lze pokládati za zdroj [Elektřina]-ny tím vydatnější, čím rychleji přechází v déšť, sníh a kroupy; není rozdílu žádného mezi obyčejným oblakem a oblakem bouřkovým; z obyčejného oblaku stává se bouřkový, jestliže se urychluje kondensování páry a naopak. Deštivý oblak účinkuje do dálky indukcí. Kolem oboru nejhojnějšího deště s positivní [Elektřina]-nou vinou se až do vzdálenosti 70 km střídavě páry s posit a negativní [Elektřina]-nou. Tait vysvětluje napjetí [Elektřina]-ny atm., jeho vzrůst při bouřce, zmenšováním objemu vody kondensované. Slabé elektrické napjetí drobných kuliček vodních vznášejících se ve vzduchu stává se patrným, spojí-li se četné tyto kuličky v jedinou krůpěj, jejíž povrch musí býti menší než byl povrch všech kuliček, z nichž povstala. Nejstarší theorie, již vyslovil Nollet, odvozuje [Elektřina]-nu atm. třením oblaků o vzduch. Spring má za to, že třením suchých krup o vzduch bývá vyvozována [Elektřina] Gerland a Hoppe předpokládají, že padjící krůpěje dešťové třením o vzduch stávají se elektrickými. Na pokuse zjištěném Faradayem, že třením vlhkého vzduchu o led vyvinuje se [Elektřina] tím způsobem, že se vzduch stává negativně, led positivně elektrickým, zbudovali Luvini a Sohncke zvláštní theorii o atm. [Elektřina]-ně, zejména však bouřkové. Dle Sohncka vznášejí se stále ve vzduchu oblaky vodní a ledové, kteréžto poslední vznášejí se nad isothermickou plochou 0°, jejíž výška se mění během dne i roku, bývajíc největší v nejteplejších měsících (3000-4000, n). Atmosféra nalézá se v ustavičném pohybu, proudy výstupnými v barom. minimech anebo za teplých dnů, pak proudy horizontálními různého směru dostávají se oblaky vodní stále do styku s oblaky ledovými, jež se trou o sebe tím více, čím silnější bývá proudění, při čemž vzniká na ledových částicích oblaků [Elektřina] positivní, na vodních částicích [Elektřina] negativní. Silným třením oblaků vodních o oblaky ledové povstává bouřka; v krajinách polárních, kde převládají pouze oblaky ledové a sněhové, není bouřek, tak jako u nás dobou zimní, kdy se neobjevuje bouřka jen někdy při silných vichřicích vírových. [Elektřina] vyvinuje se též třením mlhy a oblaků o drsný povrch zemský. Deštěm odchází negativní [Elektřina] do země, kdežto [Elektřina] positivní udržuje se stále nad isothermickou plochou 0°, kteroužto plochu pokládati lze za těleso positivně elektrické. Tím se vysvětluje převládání posit. [Elektřina]-ny v atmosféře, sesilování jejích účinků do výše, jakož její denní a roční perioda. Jiné hypothesy odvozují původ atm. [Elektřina]-ny z chemických a thermoelektrických differencí napjetí anebo z insolace Po objevení pyrothermické [Elektřina]-ny vysvětloval Canton atm. [Elektřina]-nu oteplováním a ochlazováním vzduchu jako při křisťálu turmalínovém. Becquerel připisuje vzduchu vlastnosti thermoelektrické, dle kterých mají části teplé a chladné různou [Elektřina]-nu. De la Rive vysvětluje ji z nestejného rozdělení teploty, Mühry shledává hlavní zdroj [Elektřina]-ny v insolaci. Arrhenius má za to, že světlo ultrafialové činí vzduch, který jest v neosvětleném stavu nevodičem, elektrolyticky vodivým. Spád potenciálu při zemi jest závislý na aktinickém účinkování slunečního světla. Wurster se domnívá, že elektrické úkazy v atmosféře povstávají chemickým působením paprsků slunečních Edlund vysvětluje atm. [Elektřina]-nu a polární záře unipolární indukcí země, již lze pokládati za stálý magnet. Positivní [Elektřina] na rovníku odchází nahoru do vzduchu, [Elektřina] negativní k točnám. Mezi vzduchem positivně elektrickým a zemí negativně elektrickou panuje napjetí, jež se vyrovnává polárními zářemi a bouřkou. Naproti tomu tvrdí mnozí, že atmosféra není způsobilou voditi a chovati [Elektřina] nu, nýbrž elektrickou že jest pouze země a že [Elektřina] ve vzduchu zachycená a měřená jest [Elektřina]-nou indukovanou. Náhled ten vyslovil nejdříve Erman na základě pokusu' kterým lze dokázati že můžeme přivésti k elektroskopu z atmosféry buď [Elektřina]-nu positivní nebo negativní dle toho, jestli svodiče nad zemí vyzdvihujeme nebo spouštíme. Též Peltier, Lamont a j. pokládají atm. [Elektřina]-nu za indukovanou. V novější době úplné odůvodnění theorie Ermanovy-Peltierovy provedl Exner, jenž dle různých úkazů pokládá zemi za negativně elektrickou a určuje pokusem svah potenciálu v suchém vzduchu na -1300 volt pro metr a z toho absolutní potenciál země -9,109 volt a množství [Elektřina]-ny-2,101 6 absol. jednotek elektrostatických. Odpařováním oddělují se stále částice od povrchu zemského, které přivádějí jistou čásť náboje do atmosfery. Svah potenciálu jest v úzkém spojení s množstvím páry vodní ve vzduchu se nalézajícím; když má pára vodní maximum hojnosti, ukazuje spád potenciálu minimum a naopak. Při větším nahromadění páry vodní může spád potenciálu klesnouti na 0 a měniti i znaménko, jakož se děje za každého většího deště. Kde se vytvořují silné místní difference potenciálu. nastává vybíjení [Elektřina]-ny. Bouřka povstává nejen nahromaděním, nýbrž též zvláštní polohou oblaků v elektrickém poli, jež mívá za následek ohromné rozdíly potenciální až 1/2 mill. Dan. Spád potenciálu na témže místě povrchu zemského mění se pravidelně s množstvím páry během dne a během roku. Vyšší potenciál v vyšších vrstvách atmosféry vysvětluje se ubýváním páry vodní směrem od povrchu zemského; kdyby nebylo par ve vzduchu, dosáhl by spád potenciálu největší hodnoty. Jelikož se v krajinách polárních nalézá mnohem méně páry vodní ve vzduchu než v krajinách rovníkových, musí býti u pólu plochy hladinové mnohem stěsnanější, což jest asi příčinou polárních září. Původ atm. [Elektřina] ny hledán byl i v prostoru světovém Priestley tvrdil, že jest prostor světový negativně elektrický. Becquerel hledal původ její ve slunci, že prý výbuchy vodíku na slunci unášejí posit. [Elektřina]-nu a mohou dostati se až k zemi. Tím vysvětluje se přibývání její do výše. Totéž tvrdí Fay, že výbuchy vodíkové sahají až k zemi. Werner Siemens odvozuje atm. [Elektřina]-nu z influence slunce na zemi, jež se stává na straně odvrácené posit., na straně obrácené negativně elektrickou. Parami vodními dostává se positivní [Elektřina] do vzduchu, kdežto země zůstává pak celá negativní. Též Quetelet tvrdil že jest slunce základním zdrojem úkazů elektrických v atmosfeře. Dle Zengra ohromné výboje elektrické na slunci sahají až k zemi. Z hojné literatury viz: Kollert: Die neuesten Beobachtungen u. Theorien d atmosph. Elektrizität (Elektrot. Zeitschrift, 1887); F. Exner: Über die Ursache u. d. Gesetze der atmosph. Elektrizität (Vídeň, 1886); Urbanitzky: Über die Elektrizität des Himmels und der Erde (Vídeň). Ag. [Elektřina] u rostlin. Jak Burdon Sanderson poprvé shledal, jeví neporušené části rostlinné (listy, lodyhy a p.) na různých místech pravidelné a trvalé rozdíly elektrického napjetí. Slabé ty rozdíly konstatovati lze jenom velmi citlivými přístroji (kapilárním elektrometrem Lippmannovým, jenž udává ještě rozdíly napjetí obnášející půl tisíciny voltu). Touto methodou shledal O. Haake na květních plátcích pivoňky differenci 0,017 voltu, na klíčícím bobu svinském (děloha proti vrcholku lodyžnímu' 0,034, na leknínu (blizna proti stvolu květnímu) o 044 voltu atd. Zajímavé jsou rozdíly elektrického napjetí na listech rostlin dvojděložných, u nichž konstantně nalezeny byly proudy jdoucí od nervů k zelené hmotě listové (mesofyllu). Jak Haake (1892) dokázal, závisí nalezené difference elektrického napjetí v rostlinách hlavně na chemických pochodech způsobených životní činností plasmy, a to v první řadě na dýchání (normálním i intramolekulárním) a na assimilaci uhlíka. Sesílení pochodů těch má za následek zvýšení differencí elektrických, seslabení opak toho. S tím souhlasí též zkušenost, že části rostlinné silněji dýchající jeví též mocnější rozdíly potenciálu elektrického (květy v poupěti, mladé listy atd.). Naproti tomu jest pochybno, má-li stoupání, vůbec pohyb vody v rostlinách, jakýsi vliv na elektrické jevy u rostlin, kterýžto však by dle dosavadních zkušeností musil býti jen nepatrný. Sluší podotknouti, že u všech pokusův dotyčných jednalo se dosud toliko o rozdíly napjetí elektrického mezi dvěma body ležícími na periferii té které části rostlinné, že tedy nevíme ničeho o differencích elektrických uvnitř rostliny, tím méně o absolutní velikosti elektrického napjetí na jednom určitém místě (na př. v jedné buňce), jakkoli znalost taková by byla nejvýš žádoucí. Jako zvířata, tak i rostliny projevují [Elektřina]-nu jen ve formě proudův ([Elektřina]-nu dynamickou), kteréžto však sotva kdy zavdávají podnět k reakcím sekundárním, majíce bezpochyby jenom význam zjevů průvodných. Nicméně závislostí svou na chemických pochodech životních a jejich intensitě stanou se snad fysiologovi vítanou pomůckou k jakémusi měření dotyčných funkcí chemických. Statická [Elektřina], pokud u rostlin byla pozorována. má dojista původ svůj ve vlivech vnějších atmosférických). Rostliny suchozemské (zvl. stromy a kře), jsouce poměrně dobrými vodiči [Elektřina] ny a poskytujíce svými listy, větvemi a p. vzduchu veliký povrch, přispívají vydatnou měrou ku stálému vyrovnávání elektrických differencí mezi nebem a zemí. Proto není divu, že do korun stromů a keřů tak často bije blesk, jehož účinky mohou býti jen potud fysiologicky zajímavy, pokud nejsou ryze mechanické (viz níže). Nenáhlé vyrovnávání [Elektřina]-ny statické při bouřkách ve způsobě proudů jdoucích kmeny a větvemi, jakož i sršení [Elektřina]-ny z konců řečených částí rostlinných (též listů) sotva má nějaký patrný účinek na rostlinstvo. V prvním případě jistě proto ne, poněvadž jsou proudy ty namnoze velmi slabé Slabé pak proudy konstantní nebo indukční, jak pokusy ukázaly, nemají vlivu na rostliny, kdežto silnější oslabují nebo zastavují proudění protoplasmy. Pohyblivé údy dráždivých částí rostlinných slabšími výboji elektrickými se podráždí zcela tak jako otřesením, silnějšími proudy stanou se necitelnými. Velmi silné proudy konstantní nebo indukční (též blesk) zabíjejí protoplasmu, kterážto se sráží (koaguluje) podobně jako následkem horka nebo jinými účinky smrtícími. Velmi zajímavé jest dle Brunchorsta a Elfvinga působení galvanických proudů určité konstantní síly na rostoucí části rostlinné. Tak na př. kořeny pěstované ve vodě, kterou prochází (kolmo k délce těch orgánů) slabý proud galvanický, obracejí se vrcholkem svým k negativnímu pólu, kdežto silnější proudy způsobují zakřivení opačné (negativní i positivní galvanotropismus). Jmenovaní badatelé pokládají pouze negativní galvanotropismus za reakci zdravého organismu, kdežto opačný účinek jest prý pathologický, vyvolaný škodnými vlivy látek na positivním pólu vyloučenych, které umrtvují záhy buňky vegetačního vrcholku i seslabují vzrůst na straně k tomu pólu obrácené. Jiný, vysoce zajímavý účinek na rostliny jeví Hertzovy vlny elektrické, jak r. 1891 nalezl R. Hegler. Týž uveřejnil dosud toliko výsledky svých pokusů na plísni Phycomyces nitens, jejíž stopky plodní po 3-6 hodinách odklonily se slabě od pramene vln elektrických (excitátoru). Autor nazval tento účinek dráždivý elektrotropickým a vlastnost dotyčnou elektrotropismem. Vlny elektrické měly při těchto pokusech 1 1/2 -2 m délky. Zajímavo jest, že Phycomyces jeví heliotropismus percipujíc drobné vlny světelné, v krajním případě sotva setinu millimetru dlouhé (infračervené). Poněvadž pak dle elektromagnetické theorie světla, stvrzené ve hlavních důsledcích pokusy Hertzovými, vlny elektrické jsou jen velmi dlouhé vlny světelné, svědčí dráždivost jednoho a téhož organismu pro vlny světelné i elektrické ve prospěch elektromagnetické theorie světla. lč. [Elektřina]-ny užívá se též v hradebnictví k osvětlení území za účelem pozorování prací nepřátelských neb k ohledání nepřátelského postavení vůbec. Osvětlování svěřeno zvláštním oddělením, jimž velí důstojníci. V podkopnictví užívá se jí k zapalování podkopů jednotlivých nebo několika v určité skupení spojených [Elektřina] budí se třením v polním elektrickém stroji zapalovacím (Elektrischer Fetdzündapparat, vyobr. č. 1338.), k němuž patří drát na vedení [Elektřina]-ny, elektrické zápalky a rozličné rekvisity. Stroj složen jest ze dvou kotoučů a, zhotovených z rohovitého kaučuku, jejichž osou prochází klikou opatřená osa b (klika točí se jen ve směru rafijí hodinových, aby se nemohlo točiti proti srsti natěradel, čímž by tyto škodu trpěly). K natírání každého kotouče slouží dvě natěradla kožešinová. [Elektřina] hromadí se na kondensátoru d (svinutá Franklinova deska ze surové klovatiny po obou stranách staniolem obložená) na němž upevněn jest ssací hrot e, konečně vybíjecí sestrojení s k zapálení. Stroj uzavřen jest v bedně, která musí býti uvnitř suchá, což se pozoruje na trubičkách f chloridem vápenatým naplněných. Vodicí drát je buďto měděný 1 mm tlustý, guttaperčou obalený, nebo mosazný bez obálky. Dráty jsou uzavřeny v druhé bedně s jiným náčiním a zápalkami. K náčiní tomu náležejí rozličné kleštičky k spojování drátu s drátem a se zápalkami. nůž, lampička, kaučukové rourky a j. drobnosti. Elektrická zápalka (vyobr. č. 1339.) sestrojena jest ze slitiny (Gussmasse), směsi síry a skleněného prášku, z mosazné trubičky ve slitinu vsazené a z měděných drátů cde, které v d jemně přeříznuty jsou. Okrouhlá čásť drátu obklopena jest citlivou třaskavou látkou (směsi chlorečnanu draselnatého a sírníku antimonového), kterouž lupínek střelného papíru g odlučuje od měděné zápalky střelné h, nabité 1 g rtuti třaskavé. Zátka i zamezuje vypadnutí zápalky a proti zvlhnutí natřena jest tato šelakem. Před vypálením vloží se elektrická zápalka v náboj, dráty její aa spojí se s vodicími dráty a tyto vstrčí se do pouzder x a y zapalovacího stroje. Pak se kotouči 30-40kráte zatočí, stlačením vybíječe s přeskočí v mezeře d jiskra, která zapálí směs zápalky, tím i náboj podkopu. Polním strojem možno vystřeliti 80 zápalek zároveň. Je-li blíže sebe více podkopův, které se vystřelují v libovolných mezerách, musí ohňovody sousedních podkopů býti vzdáleny od sebe nejméně 10 m k zamezení výstřelu účinkem indukčním. K osvětlení podkopů, zejména když tyto jsou naplněny zkaženým vzduchem (na př. po výbuchu), slouží elektrický kahan podkopní, jenž sestrojen jest z batterie a ze skleněného ballonu s lampou žárovou. Při práci zůstává batterie u vchodu štoly, lampu, kterou spojuje drát s batterií, béře s sebou dělník až k místu práce. Zvláštním zařízením na lampě může se pracující dělník s dělníkem u batterie smluviti.